Každou hodinu zmizí v Mexiku jeden člověk. V hlíně po nich pátrají vlastní matky
Discover more from Václav Lang - Novinářem v Mexiku
Každou hodinu zmizí v Mexiku jeden člověk. V hlíně po nich pátrají vlastní matky
30. srpen se v Mexiku připomíná jako Den zmizelých. Není divu, v zemi se nyní pohřešuje přes sto tisíc lidí. A zatímco stát by na ně raději zapomněl, jejich bližní berou spravedlnost do svých rukou.
Podle oficiálních statistik neziskových organizací bylo v srpnu letošního roku v Mexiku 110 tisíc pohřešovaných lidí. Vláda Andrése Manuela Lópeze Obradora (AMLO) tvrdí, že jsou čísla nadhodnocená, ale je spíš pravděpodobné, že skutečnost je ještě tristnější.
Od začátku jeho vlády koncem roku 2018 zmizelo zhruba 44 tisíc lidí. Děleno počtem dní v jeho prezidentském úřadě vychází 25 nahlášených zmizení za den, čili dá se říct, že v současném Mexiku každou hodinu zmizí jeden člověk.
PŘEČTĚTE SI:
Důvody „zmizení“ jsou různé, ale o peníze jde většinou na prvním místě. Motivem bývá často výkupné, přičemž některé specializované únoscovské skupiny své oběti po obdržení peněz vrací, jiné je i přes doručení financí zamordují a zakopou neznámo kde. Další lidé mohou padnout za oběť drogovým válkám, případně může jít i o nepohodlné novináře, politiky nebo byznysmany.
V Mexiku panuje téměř bezbřehá beztrestnost. Dlouhodobě se daří objasnit jen jednotky procent vražd, kterých v zemi na jih od Rio Grande bývá ročně kolem 35 tisíc. Například v loňském roce to vycházelo na 25 násilných zabití na každých 100 tisíc obyvatel.
Stát není v řešení této krize příliš úspěšný. Lze se jen domnívat, jaká část jeho aparátu vůbec chce být v tomto úspěšná a jaká je součástí kriminálních aktivit organizovaných skupin. Země se pravidelně umisťuje mezi nejzkorumpovanějšími na světě a například policisté dostávají takový plat, že úplatky jsou běžnou součástí jejich příjmů, jinak by nebyli schopni vyžít.
Spravedlnost berou do vlastních rukou „matky hledačky”
Nelze se divit, že v takovém klimatu berou spravedlnost do svých rukou rodiče zmizelých, konkrétně převážně matky. Říkají si buscadoras, hledačky, a před pár lety jsem měl možnost jich několik zpovídat v rámci reportáže pro magazín Reportér. Jedna mi například vysvětlila, že schválně formují hledačské skupiny z žen, aby nevyvolávaly pocit, že se jedná o nějakou násilnou či odvetnou iniciativu. Vždy zdůrazňují, že jim jde jen o to najít těla svých ztracených bližních, aby je mohli pohřbít, nikoli o dopadení viníků. A skutečně podle toho i jednají.
„Nepotřebujeme ani tak vědět, kdo to udělal nebo proč. Chceme však mít jistotu, kde naši blízcí jsou. Protože jestli žijí, můžeme se o ně postarat. A pokud ne, vystrojíme jim alespoň řádný pohřeb… Ale budeme vědět, kde leží. Někdy je důležité mít místo, kam si můžete jít pobrečet a dát důstojné Sbohem,“ sdělila mi tehdy jedna z nich.
Tyto ženy, často matky nebo manželky zmizelých, se navzájem školí ve forenzních vědách, dovedou vytipovat, kde v terénu se mohou ukrývat tajné masové hroby, a pak na základě kosterních pozůstatků určit, o koho se jedná. K ruce mají i profesionální forenzní specialisty. Podobných organizací je v celé zemi několik desítek a mají na kontě již stovky nalezených pohřešovaných, ať už mrtvých, nebo i živých. Obvykle pátrají jak v terénu, kde s krumpáči a lopatami kopají do země, tak ve městech, kde zase procházejí márnice i tajná zákoutí.
30. srpen je dnem, kdy vycházejí do ulic a pořádají manifestace, aby připomněly, jak děsivá je situace v Mexiku a jak málo stát dělá pro to, aby své občany ochránil. V minulosti například před prezidentským palácem v Ciudad de México navršily hromady hlíny znázorňující tzv. fosas, jak se říká tajným hrobkám v terénu. Je potřeba si tuhle smutnou statistiku stále připomínat.